Blog

Existují dva základní typy pryskyřic dostupných pro malovýrobu – polyesterová pryskyřice, používaná především k lepení a výrobě a opravám sklolaminátů a jiných kompozitních výrobků, a epoxydová, která se také používá pro výrobu z kompozitů. Viki zkouší po obchodech najít nějakou cenově rozumnou variantu a přináší domů menší plechovku polyesterové pryskyřice s činidlem. Další potřebnou pomůckou jsou formy, do kterých se pryskyřice odlévá. Ty se dají sehnat v různých hobby marketech, často jsou silikonové, což usnadňuje jejich odformování, ale na druhou stranu jsou náchylné k nedodržování tvarů – forma se může prohnout a výsledek není rovný. Výhodou silikonu je také jeho “mastnost”, kdy většinou nejsou zapotřebí nějaké separace, které zabrání tomu, aby se pryskyřice nespojila s formou a tak se pevně nepřilepila. I tak ale po čase zjišťuje, že po několika litích jdou výrobky vyjmout hůře, a tak se musí poohlédnout po separaci, pokud možno co nejlevnější. Tyto výrobky jsou již hodně drahé a jsou určeny hlavně pro velkovýrobu, takže jedno balení vyjde hodně draho. Naštěstí pracuji ve firmě, která má s pryskyřicemi opravdu dlouholeté zkušenosti, a tak vím o fintách, které by mohly pomoci.

První výsledky nebyly opravdu nic moc. Tvrzení výrobku probíhalo hodně pomalu, téměř týden, a výsledek byl kalný a s barevným nádechem. Zkrátka tudy cesta nepovede. A tak sháníme dál a kupujeme pryskyřici epoxydovou, a hned tu, která je určena na šperkařskou výrobu. Do ní také dokupujeme barviva a výplně. A také kupujeme přesnou váhu schopnou vážit s vysokou přesností. A také speciální podložky, špachle na míchání, čisticí prostředky, ředidla a další potřebné nářadí a materiál, protože k dispozici máme pouze kancelářský stůl v našem malém bytě. Ale výsledek už vypadá lépe, a tak se kupují další formy, barvy a výplně. A plánuje se.

Možná to vypadá, že teď už ta výroba je v pohodě a výrobky se sypou jak na běžícím pasu. Omyl. To odlití je jen první fáze. Při podrobnějším zkoumání výsledku zjistíte, že povrch není rovný, a navíc obsahuje spoustu bublinek. Těm velkým můžete při lití ještě předcházet, ale co s těmi miniaturními, které při osvícení výrobku vypadají jako mlha? A tak se hledá další řešení – použití nahřátí flambovačem pomáhá jen na větší bublinky, používají se lihové spreje, ale nejlepší výsledky se dají docílit vakuovacím boxem – tedy boxem, který se dá hermeticky uzavřít a ze kterého vývěvou odsajete vzduch – bublinky v tomto podtlaku jsou vysáty na povrch a z výrobku zmizí. Ale toto zařízení už je dost drahé.

Dále co s nerovným povrchem, který se navíc rozhodně neleskne podle představ? A tak zkoušíme brousit. Nejjednodušší řešení by bylo nasazení brusného zařízení na vrtačku, kterou upevníte na desku stolu. Ale to by ta vrtačka nesměla být vyklepaná, a také potřebujete měnit hrubost brusného média. A tak kupujeme unašeče na brusné papíry, lešticí kotouče a další pomůcky. Ale pro jemnou práci je potřeba nástroje v ruce – a tak kupujeme ruční brusku Dremmel, s dostatečně velkou sadou různých nástavců. Drahá legrace. Ale moc to nepomohlo. Pryskyřice teplotou měkne, a ruční bruska má minimální otáčky 5000 otáček za minutu. To je maximum pro broušení, ale my potřebujeme na leštění 500, maximálně 1000 otáček za minutu. A tak se kupuje ještě nová vrtačka, která nemá vyklepaná ložiska. Speciální kapitolu tvoří používaná brusná média – smirkové papíry 600, 800, 1000 jsou opravdu jen na hrubé obroušení, na vytvoření lesklé plochy potřebujete mnohem jemnější. Ale ty se zase používají mokrou cestou. A na to i těch 500 otáček je moc. No prostě nedá se nic dělat, broušení se provádí nahrubo nástroji, ale pak přijde ke slovu ruční proušení, pomalé a již po krátké době i bolestivé. A pak teprve leštění, to už na brusce vyrobené z vrtačky. A tam zase hledáme vhodnou brusnou a lešticí pastu. Ano, lešticí pasta na auta je skvělá, ale i ta je příliš hrubá. A tak hledáme a cenově se opět dostáváme do hodně vysokých pater.

No, tak teď už můžete mít představu o tom, jak dlouhá cesta byla alespoň k základnímu zvládnutí technologie, a k výsledku, za kterým je hromada drahých surovin, spousta stráveného času a bolavých ramen. A pak můžete konečně říct, že ten výrobek je podle vašich představ. A pak jdete do obchodu s cetkami a na stojanu najdete podobný výrobek s visačkou Made in China za zlomek té naší ceny. Ale nebojte se, není stejný. Protože když si vymyslíte, že chcete z kombinace modrá a čirá pryskyřice, se třpytkami ve stříbrné barvě pouze v jedné polovině, tak ho prostě nemají. V tom je výhoda ruční zakázkové práce oproti sériové velkovýrobě.